Jdi na obsah Jdi na menu
 


... a další okolnosti výchovy dětí

29. 1. 2007

Bydlím v malém třípatrovém paneláčku na Avenue de Crosets, kde mí šťastnější sousedé mohou z balkónu sledovat fotbalové zápasy na stadionu Copet, který tu město nechalo postavit na začátku 30.let dnes už minulého století. Moje garsonka má ale okna na druhou stranu, do prudkého travnatého svahu, na kterém podniká své lovecké výlety pár tlustých koček ze sousedství, a nad kterým ve stromech krákají vrány. Stadion je už ve Vevey, ale já bydlím v Corsier, vesnici, která se ze svahu těsně přimyká k městu.

ObrazekKaždé ráno cestou do práce míjím školu. Na přechodu poměrně složité, ale málo frekventované křižovatky stojí strážník a sleduje děcka, která se trousí do školy. Spousta maminek své ratolesti, zejména ty úplně malé, doprovází až před školu. Ale jiné děti už chodí samy. Když procházím kolem strážníka, usměje se na mě a pozdraví : “Bon jour, monsieur”. Poprvé mě to tak trochu vzalo dech. Dovedete si to představit u nás ? To spíš tak :  “Vaše doklady, prosím !”

Ale Vevey je malé město, kde se lidé prostě zdraví. To nejen strážník, ale všude okolo zní “Bon jour, monsieur, Bon jour, madame”. Zvláště ten přídavek, to oslovení, zní tak archaicky a přitom mile. A za městem v kopcích, to ani nejde nepozdravit, a že je těch pocestných dost…

Nahoře nad školou je park Charlie Chaplina, kterému vévodí obrovský jinan a cedr. Sem si chodí děti po škole hrát, ale dopoledne jsou tu i maminky s malými dětmi. Kdepak pískoviště, to je jen povinné minimum. Obvykle je tu na každém dětském hřišti k dispozici hned několik prolézaček umně kombinujících visuté můstky, lana, žebříky a skluzavky. A dětí je tu spousta a všelijakých: světlých, snědých i černých a maminky v sukních, džínách, v křiklavých barvách kontrastujících s černou pletí i v jednobarevných látkách zahalujících vše kromě obličeje. A děti, jak už to bývá, si hrají jak o život, agresivnější ubližují slabším, ty brečí, ale maminky jsou v pohodě. Malé děti olizují skluzavku, jedí písek, hrají si s cizími psy, ale maminky jsou spokojené. V parku jsou na lavičce děti, kterým možná jestě není patnáct, kouří cigarety, ale nikdo se nad ničím nepozastavuje.Obrazek

Vzpomínám na jednu návštěvu muzea: no ano, na exponáty se nemá sahat, ale děti jsou děti, všechno hned chtějí vyzkoušet, hlavně co to vydrží a tak, a rodiče jako by k nim nepatřili. To až když kustod se rozčiluje, zjednávají nápravu. Stojím u nějakého kvízu, který tu běží na počítači, když v tom hned přiběhne děcko, a jak je malé, protáhne se snadno přede mě a snaží se odpovědět na otázku za mě a zvedavě po mě pokukuje co vydržím. Rodiče nereagují, a tak musím reagovat sám, rozhodně uhájit svou pozici, ale přitom i opatrně, protože nevím. Tady je to s dětmi asi jiné. Řekl bych, že jsou nevychované, že jim tu dávají příliš mnoho volnosti, že jim neradí, že je nevedou, že si musí na všechno přijít sami, že je to často bolestné pro obě strany. A je to vlastně tak úplně špatně ?

A pak by mě ještě zajímala odpověď na jednu otázku: Kde je tedy ta doba, ten zlom, kdy děti dospěji a zdraví vás “Bon jour, monsieur, Bon jour, madam” ?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář